Úplně na začátku se děly věci. Teprve po té, když byly udělány, objevil se člověk. Protože už zde byly věci, mohl člověk díky své šedé kůře mozkové říci první slovo a popsat co vidí, co vnímá. Podle tradic a náboženství byla na počátku různá slova. Každé slovo, které bylo vysloveno, bylo uchopeno myslí. Mysl se slovy začala zacházet ve smyslu rčení: "Účel světí prostředky." Slovo se stalo díky rozumu nástrojem tvoření, ale i destrukce, včetně Slova Božího. Byl toto konec onoho pomyslného Ráje? A je možné se vrátit?

     První slova, ať byla jakákoliv, nás připravila o věčnou blaženost. Vyšli jsme z Jednoty do Duality, kde je možné vše vidět v protikladech a kde je možné vše interpretovat, komentovat a přetvářet podle libosti. A tak tvoříme obrazy a iluze o tom co vidíme a vnímáme, pomocí slov to šíříme dál a stáváme se součástí námi vytvářeného iluzorního světa. I my jsme nakonec iluzí sami pro sebe a vědomí "Jsem" nahrazujeme "Já". Ještě, že máme rozum, knihy a Mistry! Dozvídáme se, že "Já" by mohlo být jen falešný sebeobraz. Nechceme falešné "Já", ale neumíme se vrátit k "Jsem". Zkoušíme to pomocí slov. Nejde to. Přicházíme na to, že ticho léčí. Prý je možné se takto vrátit. Prý! Do ticha, do prázdna, kde se věci jenom dějí. Nastolujeme v sobě stav ticha. A v tom tichu přichází stav "Jsem". "Jsem! Jsem! Já jsem! Já jsem Bůh!"

..na počátku bylo slovo, a to slovo bylo...

Pozn.: Mé první slovo prý bylo "ta-ta".